Demokracie v Česku není ani navoněná, ale už jen zdechlina (?!)

Od listopadu 1989 přemýšlím a kladu si spolu s knihou Ivo Možného – Proč tak snadno?

Kam se poděli všichni vycvičení milicionáři, jak to že ani JEDEN oddíl se nevzepřel a nešel „na Prahu“?

Jak to, že celé Federální shromáždění jako jeden soudruh zvolil Václava Havla prezidentem?

Jak to, že komunisté za celou dobu od Listopadu neorganizovali nebo se neúčastnili až donedávna protirežimních demonstrací (nemohu v to počítat Prvomájové pivo & párek retro show)?

Proč by to dělali?

Ničili by vlastní režim. Režim vzniklý z jejich vůle, zásobený jejich kádry a udržujících jejich prebendy a zaručující jejich beztrestnost. Režim vzniklý podivnou symbiózou „těch, co byli u komunistů“ a komunistů – univerzálního strašáka, proti němuž se rituálně „mobilizuje“ vždy, když ve státě něco divného zasmrádne, když je něco špatně, v zásadě se tedy mobilizuje permanentně – poslední případy mobilizování vidíme na krajské úrovni. Vskutku k popukání: na krajích držíme hladovky proti radním z KSČM a na úrovni státní nám s komunistickou podporou „Staré struktury“ (nejstarší a nejlépe fungující sociální síť ČR, která si elegantně vytřela se všemi „fejsbuky i tvítry“ pozadí) usadily do Hradního křesla pro sebe nejvhodnějšího kandidáta. Jak se to mohlo povést? – „Oni“ prostě znají svoje pappenheimské. Vědí, co na lidi platí. Vědí, jak rozfoukat staré bolesti, oživit staré strachy, vybudit pocit ohrožení, hněvu či vzdoru.

Je to fakt "síla": na straně jedné proti „bolševikům“ hlasitě mobilizujeme, na straně druhé se jejich hlas a podpora více než hodí. To není schizofrenie, to je aktivní žití v bludu.

Leč ještě zpět do historie, aspoň na chvíli …

Na margo výtek, že „tehdy“ se tak nekradlo, maximálně statisíce a dnes jsou to miliardy, dodávám se svou životní zkušeností a vytrvalým pozorováním vývoje společnosti následující:

Tenkrát komunisté a „ti, co byli u komunistů“ nemuseli krást miliardy. Doslova, de facto i de iure jim patřila celá země. Měli vše, nemuseli nic krást – veškeré zdroje země jim byly k dispozici – jejich vedoucí úlohu zaručovala i ústava. Vedoucí úlohu - tu brali všemi deseti, nikoliv však vedoucí zodpovědnost – tu rádi shazovali na vnější či vnitřní nepřátele, hmyz, živly a koneckonců na největší nepřátele „socialismu“ – 4 jezdce kontrarevoluční apokalypsy: jaro -léto - podzim - zima .

Měli dost, ale neměli vše. Chyběla jim prestiž, moci se ukázat, oddělit se od šedé záplavy občanů, lépe soudruhů spoluobčanů, se kterými ve skutečnosti neměli a nechtěli mít nic společného.

Dlouho byla možnost změny iluzorní. Poměry se zdály být neměnné, neměnitelné – režim svými rituály plynul rok po roce shodně, rozeznat roky od sebe navzájem bylo obtížné. Stále stejný Husák, stále stejný Biľak, stále stejný Kája, stále stejné Kroky … „Když se podaří, co se dařit má …“ jelo ze všech beden, co jich režim měl. A vskutku, zakrátko se začalo dařit. Nejdříve ale mělo jít všechno zlehýnka z kopce ...

Vítr změn přišel „zvenku“, z Východu, s aparátčíkem s flekem na pleši. Vzpomínám si na dobovou říkánku, kterou museli „všemulidu“ inkorporovat via hospody chytří tehdejší prorežimní slogan-makeři – „Jakeši, Jakeši, nemáš flek na pleši, bez toho znamení, nezměníš vedení …“

Jakeš znamení neměl, (měl však one-man show na Červeném Hrádku - kde ho museli vynesením slavného projevu zradit jeho vlastní – kdo asi jiný tam mohl nahrávat?) a tak - šel. Přišli noví páni – kteří se uvedli podobně jako Muži 28. Října roku 1918 – prvním zákonem bylo, že všechny dosavadní zákony jsou platné. Druhým zákon byl téměř Generální pardon (bez braní majetku a exilu jako v době po Bílé hoře …) pro hlavní sílu starého režimu (odborníky, komunisty, „ty u komunistů“ – pilíře všech pilířů).

A zákon třetí – „Černý vzadu“? Tzv. Lustrační – umožňující kádrům rozlétnout se po nově vznikajícím politickém spektru a všude zanést semínka zmaru, nemoci rozkladu. Vždy, když bylo třeba – bylo možno protivníka odstřelit tímto zákonem, zatímco skuteční agenti a rezidenti již byli obslouženi „výjimkami“ jako nepostradatelní odborníci pro stát, jako opory demokratického režimu. Dějiny si libují v ironiích.

Zatímco jsme se radovali na ulicích, dojímali se na koncertech Karla Kryla nebo J. Hutky, oni si dělili sféry vlivu a zakládali politické strany.

Zatímco jsme se vydali objevovat Evropu a svět v rámci uvolněného "práva na cestovní ruch", "oni" nerušeně vládli a tvořili zákony. Jistý problém představovala vynucená harmonizace s právem EU, ale "oni" se „přílepkovým“ plevelným systémem naučili v legislativě „chodit“. Proto a nejspíše právě proto jsme v Česku rekordmani v počtu přijatých „chyb v zákonech“, které jsou ve skutečnosti zlatým dolem pro ty „pravé, co spolu mluví“.

Zatímco jsme zatínali pěsti u článků nezodpovědných pisálků o tom, jak Češi doplácejí na Slováky a vice versa, „oni“ bez referenda rozdělili stát. Již tak malý dvorek se rozdělil na ještě menší dvorečky; už jsme byli jen sami na svém, už nám do našich specifik nemohl nikdo „kecat“ …

Zatímco jsme se potili u volebních lístků ve snaze vybrat a zvolit tak „menší zlo“ – „oni“ stvořili Opoziční smlouvu, rekonstruovali a konstruovali a rozbíjeli volební strany, koalice a 4 koalice, pro volební spektákl neváhali ve volebním spotu zapálit klidně vlastní prdy (odpočívej v pokoji, unie ty svobody!) - abychom … Abychom co?

Abychom nabyli dojmu, že něco měníme. Že se systém mění a vyvíjí. Že máme na něco vliv. Dva body platí beze zbytku. Systém a režim se skutečně měnil a vyvíjel. Nyní se zdá, že vývoj je téměř u konce. Kukla začíná praskat a můžeme se vsadit, že ven nevyleze krásný motýl. Vyleze odporný obrovský brouk-hrobařík (nebo mu můžeme říkat „milovaný vůdce“ či zachránce národa, co se vám líbí víc …) a ten naši již tehdy již řádně zesnulou demokracii bez sentimentu zahrabe. Jsem naprosto přesvědčen, že demokracie v Česku je ve stavu klinické smrti (v přímém přenosu přestávají fungovat demokratické struktury a dělba moci ve smyslu prezident – vláda - parlament. Běžně je jako politické kolbiště (zne)užíván Ústavní soud , dochází k podivné privatizaci finančních toků státu (Skarta, výplata dávek apod).), její doposud teplá mrtvola se však stále hodí – poskytuje sdostatek potravy larvám a dalšímu hmyzu vysávající její natrávené útroby. Myslím si, že snad všechny momentálně registrované strany v Česku jsou jen více nebo méně zlými hlavami stejné hydry – systém „široké radlice“ hrnoucí národní bohatství jen jedním směrem je neobyčejně efektivní a za poslední téměř ¼ století téměř nerušeného vývoje doveden téměř k dokonalosti.

Poslední bod mé úvahy – máme na něco skutečný vliv? Můžeme něco skutečně změnit? V naší (stále platné) ústavě je stále napsáno, že hlavním a jediným suverénem této země je její lid. Kdo to však je? Poznáme se nějak? Máme společné zájmy? Poslední občanská aktivita při prezidentských volbách dává nasvědčovat, že máme trojí lid (jeden, co volí „pro“, jeden, co volí „proti“ a třetí – nejsilnější lid, co volí „nevolit“). Dejme hlasitě hrobaříkovi a jeho slouhům najevo, že suverénem jsme tady my – občané tohoto státu. Vezměme si zpět věci veřejné v naší zemi, patří nám. Organizujme se (využijme spojení a zkušeností s našimi spoluobčany z EU!) a vzdělávejme, nedávejme hrobaříkům v politických stranách šanci. Máme sice holé ruce, ale to může být ne nepodstatná výhoda. Do holých rukou se dá přeci vzít vlastní osud… zvláště nemá-li se prázdnou hlavu. Zatímco ti, co mají ruce až příliš plné, budou z nich muset něco pustit…

Využijme vzedmutí občanské společnosti k resuscitaci naší demokracie!